Zmatení kolem peněz budoucnosti

Nové technologie ve finančním sektoru, jakými jsou třeba kryptoměny, mají podle francouzského ekonoma Antonia Fatáse potenciál měnit chod celého odvětví. „Řada z nich je vnímána jako alternativy tradičním měnám vydávaným centrálními bankami, nebo jako náhrada zprostředkovatelů platebních transakcí. V této diskusi se přitom často předpokládá, že peníze a platbu s nimi v podstatě nelze oddělit,“ píše Fatás na svém blogu. A vysvětluje, že jde o omyl.

Pomýlený pohled na vazbu mezi penězi a transakcemi podle ekonoma pramení ze standardní definice peněz. Ta tvrdí, že peníze jsou aktivem, které nám umožňuje nákup zboží a služeb a slouží tak jako prostředek směny. Příkladem jsou „kousky papíru, na kterých je vytištěno 50 eur či 100 dolarů, které mohou uchovávat hodnotu a sloužit právě jako prostředek směny. U takových aktiv nelze dost dobře oddělit jejich přesun a „technologii“ placení. Pokud si za tyto peníze něco koupíme, dostaneme za ně zboží ve stejné hodnotě. U elektronických peněz je tomu již ale jinak.

Tento typ měny sebou totiž nese oddělení samotného aktiva od platební technologie. Takové aktivum je obvykle drženo v bance, ale může být třeba i u mobilního operátora. Platební technologie je pak využívána k převodu tohoto aktiva na někoho jiného. Může k tomu sloužit platební karta nebo třeba čip v chytrých hodinkách spolu s platebním terminálem v nějakém obchodě. Stejně tak můžeme platit aplikací v mobilním telefonu, která propojí účet kupujícího a prodávajícího.

„Teoreticky tu mohou být obě věci oddělené. Komerční banka se tak může vzdát složitého a nákladného platebního systému založeného na šecích a převodech peněz. Může přejít k novému systému, kde jsou transfery prováděny v reálném čase. Povaha peněz se přitom nezmění, výše zůstatku vašeho účtu zůstává stejná, ale efektivita platebního systému se zvýší. I nové technologie ale mohou obě věci spojovat. Například v Keni funguje služba M-Pesa, kdy mobilní operátor poskytuje formu peněz, která je zároveň platební technologií. Používání takových technologií je podle Fatáse samozřejmě pravděpodobnější tam, kde běžné bankovní účty nejsou tak rozšířené. Takže nová služba musí nabídnout jak platební technologii, tak i aktivum, které je díky ní převáděno.

Fatás v této souvislosti zmiňuje i nedávný projekt šéfky MMF. Christine Lagardeová v něm uvedla: „Představme si například, že lidé, kteří si kupují pivo a zmrazenou pizzu, mají větší problémy se splácením hypoték než lidé nakupující brokolici a balenou vodu.“ Pokud bychom v takovém světě využívali platební systémy provozované soukromými subjekty, hrozilo by, že informace, které by tyto systémy poskytovaly, by vedly ke zhoršení hodnocení naší schopnosti splácet úvěry. Dnes se proti tomu můžeme jednoduše bránit tím, že prostě platíme v hotovosti. Řešením by podle Lagardeové mohly být digitální měny vytvářené centrálními bankami.

Jenže Fatás tvrdí, že i Lagardeová klade automaticky rovnítko mezi měnu samotnou a platební transakce, které s ní jsou prováděny. Digitální měny vydávané centrálními bankami tak nejsou kvůli obavám z narušování soukromí potřeba. Stačí jen, aby subjekty, které provádí transakce, musely držet v přísné tajnosti veškeré informace týkající se těchto plateb. Na tom, kolik má kdo kde peněz, by nezáleželo, a to, co s nimi platí, by se nikdo nedozvěděl.

Zdroj: Blog Antonia Fatáse