Víkendář: Čína a Rusko se natlačí tam, odkud odejdou USA

Německý ministr zahraničních věcí Sigmar Gabriel v rozhovoru pro Der Spiegel tvrdil, že Německo by mělo věnovat větší pozornost budoucnosti Evropské unie. Varuje také před tím, aby v mezinárodní politice nikdy nevzniklo vakuum. V současné době to znamená, že pokud se Spojené státy budou z mezinárodní scény stahovat, nahradí je Rusko a Čína.

Na otázku, jaká bude německá zahraniční politika za 10 let, ministr odpověděl, že by měla být součástí společné evropské politiky. Ta by měla sledovat evropské zájmy, které jsou ale prozatím stále definovány jen velmi vágně. „Nesmíme zanedbávat naše hodnoty, kterými jsou svoboda, demokracie a lidská práva. Naopak. Ale politolog Herfried Münkler má pravdu, když tvrdí, že pokud se budeme zaměřovat pouze na hodnoty, nemůžeme uspět ve světě, kde si všichni ostatní hledí zejména svých vlastních zájmů,“ říká ministr a dává praktický příklad pro vysvětlení této myšlenky: „Ve světě masožravců to mají vegetariáni hodně složité.“

Němci se podle Gabriela mohli v minulosti při prosazování svých mezinárodních zájmů spoléhat na Francii, Británii a zejména Spojené státy. „Vždycky jsme kritizovali USA za to, že se chovají jako globální policie. Často to byla kritika oprávněná. Jenže nyní vidíme, co se stane, když se Spojené státy stáhnou. Žádné vakuum nevznikne, USA okamžitě nahradí jiné velmoci. V Sýrii je to Rusko a Írán, v mezinárodním obchodu je to Čína,“ říká Gabriel. Evropa pak podle něj nebude schopna bránit sebe sama ani v případě, že posílí své obranné struktury. Je proto dobré, že Donald Trump potvrdil princip kolektivní obrany zemí NATO definovaný v Článku 5.

„Pravda je taková, že Moskva, Peking a Washington mají jedno společné. O Evropské unii nemají valné mínění, je jim lhostejná,“ míní Gabriel. Na námitku, že EU se ale nezdá být právě nejpevnější v kramflecích, odpověděl: „S několika málo výjimkami ale nejsou nijak silné ani autoritářské země. Sociálně a ekonomicky slabým zemím často vládne člověk, který jen budí zdání síly. Velké domácí problémy se tam snaží zakrývat vyhledáváním konfrontací s jinými zeměmi a posilováním své domácí moci. Existuje nebezpečí, že tento autoritářský politický styl se protlačí i na Západ. Tyto režimy mají přitom společnou jednu věc. Dávají přednost národním zájmům před mezinárodní komunitou. My Evropané toto nečiníme, proto se nám autoritáři vysmívají,“ domnívá se ministr.

Podle Gabriela žijeme v době, kdy mezi sebou soupeří demokracie a autoritářství. Tomu se již podařilo infiltrovat Evropu a v její jednotě se začínají objevovat trhliny. Přispívá k tomu i názor, že nejdůležitější je výkon a produkce a příliš se nestaráme o to, zda jich je dosaženo v rámci svobody a demokracie. Evropa by pak neměla být subjektem, kterého se ostatní země a regiony bojí, ale se kterým chtějí spolupracovat. Podle ministra je tak například namístě se ptát, proč Evropané nebudují infrastruktury v Africe, tak jako Čína, nebo proč nepodporují rozvoj balkánských zemí, tak jako Rusko.

Podle Gabriela by bylo výborné, kdyby skutečně platilo, že existuje vícerychlostní Evropa. V takovém případě by se totiž alespoň všichni ubírali stejným směrem, i když rozdílnou rychlostí. Realita je ovšem taková, že směry jednotlivých zemí se různí. Tradiční rozdíly mezi severní a jižní částí jsou přitom nyní podle ministra podružné ve srovnání s rozdíly mezi Východem a Západem. Na jihu a východě Evropy navíc posiluje svou moc Čína, a to způsobem, který některým zemím EU brání učinit rozhodnutí, která by mohla poškodit čínské zájmy. Čína je podle ministra také jedinou zemí na světě, která má skutečnou geopolitickou strategii.

Německo je politicky a ekonomicky „extrémně stabilní zemí“. Podle ministra je na tom i nyní bez vlády lépe než jiné země, které vládu mají, ale jejich instituce nefungují. „Obavy mám jen o Evropu. Je možné, že jí dojde čas. Bohudík máme proevropského francouzského prezidenta, ale blíží se další volby do evropského parlamentu a proevropské strany by v nich měly najít důvěryhodnou odpověď na protievropské hnutí na levici i na pravici,“ tvrdí Gabriel. Nejtěžším momentem jeho kariéry ministra zahraničních věcí pak byla podle jeho slov návštěva uprchlického tábora v Somálsku se 150 000 lidmi, kde „stál a netušil, jak by jim mohl pomoci“.

Zdroj: Der Spiegel