Nový pohled do historie ukazuje, co asi tak čekat v následujících letech

Před poslední finanční krizí se dlouho hovořilo o tom, že řada vyspělých ekonomik se dostala do stavu takzvaného Velkého uklidnění. Postupně totiž došlo ke značnému snížení volatility produktu a inflace (aniž by poklesl jejich průměr), což je jev znač...

Před poslední finanční krizí se dlouho hovořilo o tom, že řada vyspělých ekonomik se dostala do stavu takzvaného Velkého uklidnění. Postupně totiž došlo ke značnému snížení volatility produktu a inflace (aniž by poklesl jejich průměr), což je jev značně vítaný. Pak přišla ona finanční krize a postupně začala na popularitě získávat teze dlouhodobé stagnace (či nových normálů). Tato etapa trvala někdy do konce roku 2016, jehož druhá polovina nastartovala silné a synchronizované globální oživení a spolu s ním zase zpochybňování dlouhodobých stagnací. Nyní s tím, jak mimořádné oživení začíná slábnout, vstupujeme do další fáze. Nechci se ale věnovat tomu, že možná opět oprášíme pokrizový pesimismus, ale naopak mimořádně dlouhodobému pohledu, který možná dá podobným fluktuacím v reálné ekonomice i našemu pohledu na ni lepší perspektivu.

Paul Schmelzing z Harvard University nedávno na stránkách VoxEU zveřejnil svou studii, ve které hovoří o „superdlouhodobé stagnaci“. Z toho je jasné, že úvahy o návratu k boomovému velkému uklidnění u něj budeme hledat marně. Poukazuje naopak na faktory jako rostoucí příjmová nerovnost, nízký růst produktivity a práce, či konkurenci rozvíjejících se ekonomik. A v neposlední řadě na řadu studií, které ukazují, že rovnovážné sazby prošly v posledních letech strukturálním posunem směrem dolů a nahoru se jim zase tolik nechce.

 

Bojíte se nám napsat ze svého e-mailového účtu? Založte si ihned nový zabezpečený e-mail.

ZALOŽIT NOVÝ E-MAIL PŘIHLÁSIT SE K E-MAILU